[interview] Klaxons: Občas to chce vypadnout někam jinam

Svůj úspěch si prý vydobyli stvořením žánru nu rave, kterým pak každý posluchač, co chtěl být stále in, začal ostentativně opovrhovat. To, že to asi nebude až tak podstatné, sami přesvědčují nejen hudebními experimenty, ale i mnoha posbíranými oceněními. Jelikož od vydání jejich druhého alba “Surfing The Void” už uplynul nějaký ten pátek, oznámení práce na novém materiálu nadzvedlo ze židle nejednoho fanouška. Kam se tedy při jeho natáčení ubrali se svým zvukem, s kým na něm stále ještě spolupracují a kdy už konečně bude venku, jsme si povídali s kytaristou Simonem Taylor-Davisem. A když vás bude zajímat, jak to zní naživo, festival Rock for People bude tím pravým místem k poslechu…
Klaxons

Jak se daří, Simone?
Fajn, ale v Londýně je zrovna strašně hnusně. Nevidíš přes déšť…

To jsme na tom stejně. Teplo se někam ztratilo. A co vy? O vás jsem též neslyšela pěkně dlouho. To jste strávili celé dva roky prací na novém albu?
Doslova celé dva roky. Poslední desku jsme vydali, myslím, v říjnu 2011, načež nenásledovala žádná pauza, ale hned jsme se dali do přípravy nového materiálu. Hudba, texty, všechno. Ano, takže více než rok a půl tomu určitě je.

Klaxons

Jak se bude nové album odlišovat od předešlých? Slyšela jsem o nějakých nových postupech…
Určitě bude více elektronické, což ale může posluchače zmást. Někde se o nás psalo, že jsme se stali elektronickým projektem. To není pravda! Stále používáme kytary, bicí a klávesy, ale přidali jsme o poznání více syntetizátorů. Pořád chceme být více rockoví, ale ten zvuk bude někde jinde.

Ano, četla jsem, že jste si prošli dlouhou cestou studia elektronické hudby právě kvůli nové desce…
Přesně. Bylo to pro nás něco zcela nového. Něco, co jsme nikdy předtím nezkusili. Takže to zahrnovalo všechno možné. Například jsme se museli naučit s Logicem. Předtím jsme samozřejmě spolupracovali s elektronickými producenty, byli s nimi i ve studiu, ale nikdy jsme do toho neměli takovou možnost zasáhnout, jako právě teď. Myslím si, že z toho vznikla moc pěkná koláž toho, co jsme se naučili, co jsme už uměli předtím a toho, co k tomu připojili další producenti.

Když se bavíme o učení se novým věcem, četla jsem, že tě James učil hrát na kytaru. Co je na tom pravdy?
Ou, kdes to četla? (smích)

Na internetu je všechno… Téměř.
To je neuvěřitelný, co se v hlubinách internetu najde. Ano, je to pravda. To nám bylo něco okolo šestnácti. Nicméně si myslím, že James není zrovna dobrý učitel, protože já nejsem nijak excelentní kytarista. Kde jsem mohl být, kdybych měl jiného! (smích)

Klaxons

To si tedy nemyslím. (smích) Nicméně vraťme se ještě k očekávanému albu. Objeví se na něm například i Ed Simons z Chemical Brothers. Jak jste se dali dohromady?
Těch lidí se tam objeví více. Nicméně tohle vzniklo tak nějak přirozeně. Hráli jsme s Chemical Brothers na nějakých festivalech, vzájemně jsme si sedli a bylo to. Vždycky jsme někoho takhle přizvali. Dá to tvé hudbě úplně nový rozměr. Na posledním albu pracoval hlavně Tom (Rowlands z Chemical Brothers – pozn. red.). V podstatě produkoval téměř polovinu alba. Nějakých pět skladeb. Ta spolupráce byla ohromná a i v tom se skrývá naše radost z proniknutí do elektroniky. Velmi snadno se můžeš v rozdělané skladbě vracet dozadu, převrtat ji, vylepšit. Dřív to bylo prostě “zahrát a nahrát”, kdežto tento nový postup je daleko více efektivní. Ta spolupráce byla velkým přínosem.

Kdo další se ještě na desce podílel?
Erol Alkan je určitě ten, kterého nesmíme zapomenout zmínit! Produkoval tři skladby, takže je na tom skoro jako Chemical Brothers. Potkali jsme se vlastně dost podobně a dalším je třeba James Murphy z LCD Soundsystem. Takže když to shrnu, máme na desce opravdu mnoho lidí, které obdivujeme – je radost pracovat s našimi hrdiny!

Nádhera. Nabízí se dosti zásadní otázka: Kdy to bude venku?
Popravdě, těžko zatím říct, jelikož ještě nejsme hotovi. Musíme nahrát ještě pár skladeb, pak nás čeká nějaké koncertování… Ale řekněme na přelomu července a srpna by to už mohlo být hotové. Rozhodně bychom chtěli, aby se to zvládlo ještě tento rok. Ale nikdy nevíš.

Když se bavíme o elektronice, chodili jste jako mladší spíše na koncerty nebo na taneční akce?
Budu-li mluvit za sebe, tak to bylo tak nějak vyvážené. Asi jsem nejdřív inklinoval k rockovým koncertům. Pak, když mi bylo asi dvacet a nastoupil jsem na uměleckou vysokou, poslouchal jsem právě LCD Soundsystem nebo Soulwax, kteří roztáčeli desky po klubech. To byl tak rok 2001. Celkově chození do klubů bylo hodně zásadní, co se sbírání inspirace týče. Nikdy nezapomenu na období klubu Trash, spojeného právě s Erolem Alkanem. Tolik dobrých kapel k vidění! Myslím si, že tohle v dnešním Londýně chybí. Kapely hrající v klubech. Je tu přemíra klubových nocí, kdy jeden DJ hraje celou dobu a chtělo by to nějaké osvěžení.

Klaxons

Také je pořád v kurzu trend warehouse parties…
Přesně. To je to, o čem mluvím. Lidé chodí více na DJs než na kapely. Myslím, že pro nás, když nám bylo okolo dvaceti, bylo důležité, že DJ nám zahrál desky, které jsme předtím neslyšeli a všeobecně neměli moc šanci slyšet. Proto nás to tam táhlo. Ale to už není problém dneška. Během chvíle si můžeš cokoliv stáhnout a jsi o tohle ochuzená. Proto si myslím, že je podstatnější vidět hrát kapely naživo než DJe z desek.

K těm koncertům… Viděla jsem pár vašich setlistů z poslední doby a zdá se, že jsou složeny z poloviny z nových skladeb. Jaké jsou reakce?
Jsou skvělé! Upřímně, ty skladby jsou trochu složité na hraní. (smích) Například já kvůli tomu občas měním kytaru za klávesy, což jsem nikdy předtím nedělal. Ale zatím jsme měli úspěch, že jsme to ani nečekali. Ono hrát nové skladby je vždy risk. Jdeš do neznámého a ta nejistota tě občas může i brzdit v hraní. Zároveň je to ten nejlepší test, kterým můžeš nové věci podrobit a zjistit, jak na obecenstvo fungují a případně je ještě předělat. Takže zatím máme asi štěstí, protože veškeré ohlasy byly kladné. Velká ocenění!

Na svém kontě máte těch oficiálních ocenění také dost. Kterého si nejvíce považujete?
Abych pravdu řekl, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Ale určitě získat Mercury Prize, je pro nás něco jako pomyslný vrchol žebříčku. Možná když si ještě vzpomenu na americké vydání NME, kde jsme získali ocenění jako nejlepší mezinárodní kapela. To bylo hodně velké a možná i nejvíc vzrušující. V podstatě vždy, když vyhraješ něco poprvé, je to ten nejsilnější a nejemotivnější zážitek.

To je asi pravda. Působíte v Londýně – odráží se to nějak na vaší práci?
Občas velmi nerozumně. (smích) Londýn je místo, kde se všechno strašně rychle hýbe. Má to své světlé i stinné stránky. Těch podnětů, co vysílá, je skutečně mnoho. Občas nestíháš pobírat vše, co se na tebe valí a zpracovat to například do nějakého textu. Pak tu máš ten nepřetržitý proud akcí všech možných žánrů. Je to určitě fajn rušné město pro zábavný život, ale občas to chce vypadnout někam jinam, aby se z toho člověk nezbláznil. I když to tu není zas takový problém. Já chodím dost často do parků. Tím, jak jsou rozlehlé, se v nich člověk klidně ztratí a téměř neví o civilizaci. Mám to tu rád, i když si teď zas každý myslí, jak je tu nebezpečno…

Klaxons

Mluvíš o útoku ve Woolwich? Co si o tom myslíš?
Je to moc smutné, ale stále si myslím, že ne všechny informace, které jdou ven, jsou zcela přesné. Každopádně to s tebou vždy otřese, když se něco takového stane ve městě, kde bydlíš. Je smutné, kam se svět v některých ohledech ubírá.

Také si myslím, nicméně jsem nechtěla být tak vážná. Nedávno se vás dotkla radostná událost v podobě Jamesovy svatby. (klávesista si vzal za manželku herečku Keiru Knightley – pozn. red.) Co vy a rodinný život všeobecně? Dá se to zvládat?
To už je tak nějak součástí našich životů. Chvíli jsi na tour a postrádáš své blízké, jindy na ně máš více času než normální lidé. Člověk si zvykne. Je to normální život hudebníků. Ovšem my jsme třeba v posledních letech zas tak moc necestovali, tak si nebylo na co stěžovat. No a třeba já jsem úplně v pohodě, protože nemám manželku, takže tyhle problémy nechávám ostatním. (smích)

Teď se ale pořádná koncertní šňůra očekává. Na co se tedy můžeme těšit?
Okolo toho se to všechno točí. Čeká nás dodělání alba, musíme zapracovat na jeho vizuální podobě, natočit nějaký ten videoklip a doufejme, že rok 2014, a snad i ten následující, bude ve znamení mnoha koncertů po celém světě.

Klaxons

My na to nebudeme muset tak dlouho čekat… Máš nějaký vzkaz pro fanoušky?
Že se jednoduše nemůžeme dočkat, až u vás zahrajeme. Ta pauza byla vážně dlouhá, tak se moc těšíme a doufáme, že se na nás někdo přijde podívat. (smích)

Nepochybuji a děkuji za rozhovor!
Díky též! Moc se k vám těším!

ptala se Hana “Saiha” Makovcová v květnu 2013
publikováno na Techno.cz

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s