[interview] The xx: Publikum je občas trochu bizarní

Říká se, že povaha duše se odrazí ve tváři. Po rozhovoru s Oliverem Simem jsem nabyla dojmu, že se tak děje i v případě hlasu, jelikož jeho slova a nepředstíraná skromnost vás ukolébají lépe než seance s elitním psychologem. Kdo by pak čekal, že tento mladý muž tvoří společně s Romy Madley Croft a Jamie Smithem jednu z nejoblíbenějších indie popových kapel současnosti, která se například podílí i na hudbě k hollywoodským trhákům… Poté, co o jejich prvním pražském koncertu téměř nikdo nevěděl, se vrací tentokrát do Velkého sálu Lucerny a sehnat vstupenky je v tuto chvíli už asi beznadějné. Zaslouženě.
The xx

Právě se nacházíte v Austrálii. Jaké to tam je?
Přesně, zrovna jsme v Melbourne. Máme za sebou už dva koncerty v Perthu, další dva patří právě Melbourne a pak se přemisťujeme do Sydney. Je tu nádherně.

Jak jsem se dočetla, všechno je vyprodáno. Jak reaguje publikum?
Je to tak. Asi se jim líbíme. (smích) Musím říct, že je až s podivem, jak se třeba zde jednotlivá města od sebe liší. V Perthu byli fanoušci umírněnější, kdežto v Melbourne už trochu zdivočeli. Lehce mi to připomnělo Londýn. Se Sydney máme již zkušenost též. Tudíž víme, co očekávat a dost se na to těšíme. I když publikum je občas trochu bizarní vzhledem k tomu, co hrajeme. (smích) Ale já osobně to miluju. Jako bychom sem tam byli rockovými hvězdami…

Hvězdami jste tak jako tak. Turné se nese v duchu nové desky “Coexist”. Prý jste kvůli ní postavili nové studio, které je výjimečné tím, že stěny pokrývá černý samet a všude je spousta svící. Jak se to odráží na vaší práci?
To je pravda. Nicméně to studio jsme bohužel museli opustit. První album jsme nahráli v moc pěkném prostoru v západním Londýně, odkud jsme se přemístili právě sem, trochu více severovýchodně, ale zůstali jsme ve městě. Ani teď nezahálíme a pracujeme na novém materiálu, ovšem ne ve studiu, ale přímo na cestě. Mít okolo sebe příjemné tvůrčí prostředí je samozřejmě velice důležité a tmavší prostory s nepříliš silným světlem jsou pro nás ideální.

Vy si vůbec libujete v černé. Je pro vás image důležitá? Nebo to celé tak nějak vyplynulo z pravého opaku, že vám na oblečení příliš nezáleží?
Černá je pro mě samotného velmi podstatná. Cítím se v ní na pódiu víc jistý. Není to nějaká uniforma, nebo něco, co bychom si dopředu naplánovali. Vychází to přirozeně z nás, že se tak cítíme lépe. Nicméně image je určitě důležitá. Myslím si, že by zde mělo existovat nějaké zdravé vyvážení mezi hudbou, módou a celkovou vizuální prezentací.

The xx

Věřit sám sobě je důležité. V rámci turné k prvnímu albu jste strávili dva roky na cestách. Jste velmi mladí. Urychlilo to nějak vaše dospívání, případně i to nabrání jistoty?
Do určité míry ano. Na druhou stranu nás to ale mohlo i v určitých ohledech zaseknout, případně donutit něco přeskočit. Zatímco naši ostatní vrstevníci se rozprchli na univerzity, stěhovali se od rodičů, my jsme konstantně jezdili okolo zeměkoule a některé věci, které člověk řeší v normálním životě, jsme vůbec neměli šanci zakusit. Ale samozřejmě člověk zhodnotí to, že se najednou musí zcela starat sám o sebe. To je, myslím, největší přínos. Takže určitě jsme v něčem dospěli rychleji. Vezmi si, že jsme poprvé vyrazili do světa někdy v osmnácti a najednou se vrátíš a je ti přes dvacet. Teprve potom jsme se odstěhovali od rodičů. Možná až pak přišlo to opravdové dospívání…

Je něco z běžného života, co vám na cestách opravdu chybí?
Lidé. Konkrétní lidé. Kamarádi, rodina. Prostě všichni blízcí. To je určitě ta nejtěžší věc, se kterou se musíme na cestách vypořádat…

The xx

Objevil se naopak někdo nový, koho vám cesty přinesly do života? Kdo byl pro vás podstatný?
Pro mě určitě Tracey Thorn z Everything But The Girl. Velmi mě ovlivnila a byla mým idolem už od dob dětství. Moc mě potěšilo, jak je milá, vřelá, přátelská. Je to určitě jeden z nejvzácnějších lidí, které jsem kdy potkal. O to větší radost pak byla, když nahrála cover skladby “Night Time”. Hodně zvláštní a
milá zkušenost.

Už tu zazněl název vaší současné desky “Coexist”. Cítím tam trochu vliv elektroniky…
Určitě tam je. Přeci jen se teď Jamie hodně věnuje DJingu. Když si dává zbytek kapely pauzu, tak on cestuje dál po světě a hraje tímto způsobem. Ale těch vlivů je tam celkově mnoho. Určitě když slyšíš nějaký z Romyiných kytarových riffů, tak ti může připadat, jako bys ho už někde v nějaké taneční věci slyšela. Elektronika a taneční hudba tam určitě je, ale ta deska celkově taneční není. Sami posloucháme hudbu nejrůznějších žánrů. To se v tom musí nějak odrazit…

The xx

Jak se stavíš k Jamieho rostoucí kariéře nejen jako DJe, ale i producenta a remixéra? Nebojíš se, že se třeba odtrhne?
Toho se nebojím vůbec. Jsou to dva tak oddělené projekty, že v tom nevidím žádný problém. Jsem jeho velký fanoušek a myslím, že se vše skvěle doplňuje. Vzájemně se ovlivňujeme, což může být pro naši hudbu jen přínosem. Romy také čas od času hraje jako DJ. Navštěvuji každé její vystoupení. Já sám k DJingu moc neinklinuji, ale celkově to podle mě není nic neobvyklého, když má hudebník touhu například hrát na nějaký nový nástroj, vyzkoušet nový hudební styl…

Však to je na nové desce slyšet. Kromě nových postupů se zde objevily i nové nástroje. Velmi výrazný byl ten bicí nástroj, jehož název mi teď úplně vypadl…
Steel pan! Jednou jsme takhle s Jamiem narazili na skupinu lidí, která na to hrála. V podstatě by nás nikdy předtím nenapadlo je použít. Ale ten zvuk je tak nádherný! Říkám tomu, jakoby tě obklopilo hejno mořských víl, nebo ses prostě ocitla někde v Karibiku. Dodá to tomu úplně jinou, snovou atmosféru. Takový tropický kalypso… (smích)

The xx

Rozdíl je cítit i v textech. Jakoby se emoce ještě více prohloubily… Je to nějaká sebeléčba?
Svým způsobem určitě. Ten rozdíl je jistě v tom, že když jsme skládali první album, neměli jsme ještě tolik životních zkušeností všeobecně. Když jsem psal texty o lásce, bylo to spíše o tom, jak bych si představoval, že to asi funguje. Promítla se do toho spíše očekávání než konkrétní události. Také to, co jsem pozoroval u druhých a jejich vztahů. Na druhém albu už je to o to více o vyjádření sebe sama, především svých zkušeností. A určitě to je i terapie nebo deník. V každém případě je to prostě naše hudba. (smích) Nové album je i více o dialogu. Už to není o odděleném psaní skladeb, ale tentokrát jsme s Romy snad začali konečně doopravdy spolupracovat. Vzešly z toho třeba skladby “Unfold” a “Our Song”.

Dobře. Necítíš se někdy až příliš zranitelný, dávat tolik intimních pocitů milionům posluchačů?
Abych byl upřímný, obavy jsem ze začátku trochu měl, protože vyprávět o citech, zvlášť těch zraněných, je něco, co si každý normální člověk nechává pro sebe. Občas jsem si i říkal, že bych si měl dát pozor. I teď jsem řekl, že je to o mých vlastních zkušenostech. Možná bych to neměl přiznávat. No tak ale… Už je pozdě. Proč ale někomu lhát? Když už chceme něco posluchačům dávat, tak pravdu. Prostě na chvíli zapomenout na sebe, co se nějakých následků týče. Třeba pro moji mámu bylo docela překvapení poprvé si přečíst naše texty…

The xx
To se vůbec nedivím. Představa rodiče čtoucího můj deníček není zrovna tím, co bych si skutečně přála. Konkrétně tvoji rodiče byli prý vždy velmi podporující a hodně hudbě otevření…

Jsem za to, v čem jsem vyrůstal, velmi vděčný. Rodiče nejsou hudebníci, zato jsou velkými fanoušky. Takže The Cure zněli naším domem odjakživa. Ukázali mi tolik “jiné” hudby. Ale třeba máma se nikdy nebránila ani novým interpretům. Je opravdový hudební nadšenec. Rodiče mě podporovali právě i v době, kdy jsem se kvůli hudbě vykašlal na práci. Měl jsem štěstí…

To skutečně ano. Na začátku jsme nakousli vizuální styl. Svůj název jste si prý vybrali hlavně kvůli vizuální stránce nápisu, je to tak?
Ano. Hudba je samozřejmě na prvním místě, ale obrazová stránka je něco, co nám není jedno a co nás baví. Když si všimneš, celé album “Coexist” je doprovázeno barvou olejových skvrn. Z toho vychází i samotný název. Jednou jsme na ulici narazili na velikou kaluž vody s olejem. Strávili jsme docela dlouhý čas zíráním na to, jak je krásně duhová. Romy zajímalo, proč to dělá takový efekt. Je to proto, že voda a olej se nikdy nesmíchají. Prostě koexistují. Přišla nám dobrá myšlenka na dvě neslučitelné věci, které vytvoří něco tak krásného. Takže celé naše turné, projekce i merchandise se teď nese v duhových barvách koexistence.

The xx

Viděla jsem, že váš merchandise nabízí i skateboard…
To je Jamieho záležitost. Sám se tomu čas od času věnuje. Dokonce i umíchal oficiální set s jeho nejoblíbenější hudbou, kterou k tomu poslouchá!

Bezva věc, kterou se zabavit při turné… Zmínil jsi, že neustále pracujete na nové hudbě. Co se tedy chystá?
Začali jsme skládat další album přímo na cestách. Myslím, že nám to jde dobře. Krom toho jsme se podíleli na soundtracku jednoho filmu, to byla taky příjemná záležitost.

To je hlavně velká věc! Pověz o tom víc, prosím…
Měli jsme z toho strašnou radost. Dostali jsme nabídku složit skladbu k filmu režiséra Baz Luhrmanna Velký Gatsby. Celé to dostal na starosti Jay-Z, tak jsme byli velmi překvapeni, když nás oslovil. Byla to neuvěřitelná spolupráce se spoustou talentovaných lidí. Poprvé jsme si také vyzkoušeli nahrávat s velkým orchestrem. Prostě velký svět. Byla to vážně zábava!

Páni, moc se těším na výsledek! Vypadá to, že jste skutečně zaneprázdnění. Čím dál větší a větší věci přicházejí. Existuje pro vás nějaký život mimo hudbu?
Popravdě sám ani nemám život mimo hudbu. Nevím, co to je. (smích) Ale každou chvíli, kterou můžu nazvat volnou, trávím docela obyčejně. Chci být hlavně se svými přáteli, jít ven a užít si takzvaně normální život. Ale není to o tom, že bych potřeboval nějak odpočívat. Jsem naprosto spokojený, když hudba vyplňuje maximum mého času, protože to není jen práce, je to i vášeň a velký koníček. Prostě chci zůstat kreativní.

Nicméně jsem slyšela, že jsi velký seriálový nadšenec. Co nějaké oblíbené postavy?
Těch tedy je! Zvlášť během turné koukám na neuvěřitelná kvanta DVD. Pořád si kupuji nová a nová. Už to nemám kam dávat. Takže Game of Thrones, Breaking Bad… Je toho tak strašně moc. Musím to vidět všechno! (směje se a v hlase je slyšet upřímné nadšení)

Zrovna jsem se chtěla zeptat, jestli už jsi viděl první díl nové série Game of Thrones, když včera vyšel…
Víš co? Zrovna jsem byl v první půlhodině, když jsi zavolala. (smích)

Tak to se omlouvám! Tudíž už jen poslední otázka. Co vás a tedy i nás teď čeká?
Je před námi spousta koncertů až do konce roku. Pak se snad konečně vrátíme domů a budeme si trochu užívat vlastní existenci a normální život. Nicméně to znamená i spoustu psaní nové hudby. Takže určitě očekávejte mnoho nových skladeb!

Díky moc za rozhovor. Bylo to skutečně potěšení. Nashledanou na pražském koncertu!
I pro mě. Těšíme se všichni!

ptala se Hana “Saiha” Makovcová v dubnu 2013
publikováno na Techno.cz

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s