[interview] Orbital: Teď musí přijít třesk

Sourozenci Hartnollové patří se svými skladbami jako The Box či Belfast do zlatého fondu světové taneční scény. Ne nadarmo znějí z mnoha filmů, které dostaly přívlastek „kultovní“ a povědomě budou působit na nejednu generaci posluchačů. Za více jak dvě dekády účinkování na hudebním poli neztratili nic ze své formy, a o tom, jak ji hodlají předvést na festivalu Rock for People, nám povyprávěla polovina tohoto dua, starší bratr Phil.

Orbital

Chvíli trvalo, než jsme se svolali. Jste stále zavření ve studiu. Jak jde práce?

Snažíme se pro to urvat každou volnou chvíli. Pracujeme na novém projektu a taky máme letos opravdu hodně moc hraní na festivalech. Což znamená, že celý víkend strávíš hraním na cestách a pak zkoušíš vložit co nejvíce času na studio během týdne.

Když jsme nakousli to studio, je známou věcí, že jste roku 1989 nahráli svůj první hit Chime na tátově kazeťáku. Bylo to tak stále v počátcích nebo jste se už z počátku mohli realizovat ve větších studiích?

Jo, přesně tak. Ze začátku jsme ty možnosti neměli. Zlepšilo se to, až když jsme se dostali do Londýna. Předtím jsme využívali toho, co se doma našlo a zrovna moc toho nebylo. Umocňoval to i fakt, že jsme bydleli na vesnici a tam se jen tak něco nedostalo. Takže začátky byly skutečně tvrdé. (smích)

Mohu říct, že vaše hudba je něco jako symbol mého dětství a dospívání, vždycky to přinese s sebou spoustu vzpomínek…

(začne se smát) Páni, tak to je naprosto fantastický!

Máte vy sami někoho takového, kdo je něco jako váš idol dětství?

No jasně. Asi nás oba od dětství doprovázel David Bowie a jemu podobní. Bratr měl třeba hodně rád Deep Purple, kteří jsou skvělí. Pak se to ale nějak zlomilo k elektronice a začali jsme poslouchat samozřejmě Kraftwerk. Celý ten jejich koncept je skvělý. Nejen hudba ale i způsob, jakým se prezentují. Od nich byl jen krok k trochu údernější elektronice, a to bylo to hlavní, co nás ovlivnilo. Ale když se ještě vrátím k Bowiemu, i on se velmi brzy nechal ovlivnit elektronikou. Takže je to všechno provázané. Prostě Bowie a Kraftwerk, tato dvě jména mi okamžitě vyvstanou na mysli.

Orbital

Spolupracovali jste se spoustou známých vokalistů, známá je například Alison Goldfrapp. Ale mě vždy zajímalo, proč jste neudělali nic společného s Kirsty Hawkshaw, mimo to, že s vámi vystupovala jednou naživo dlouhých třináct let po vydání Halcyon.

Já vlastně vůbec nevím. Ono se pořád něco dělo. Nebyli jsme schopni se sejít přesto, že jsme se jí neustále ptali.  Nejdřív nám utekla bydlet na západ, pak na něčem pracovala, pak si pořídila dítě… Seznámili jsme se s ní přes Spiral Tribe, kteří tehdy dělali freeparties, na kterých jim zpívala jako MC. A na jedné takové jsme se setkali. Od té doby jsme věděli, že s ní chceme dělat. Ona pak nazpívala Fine Day, naprostou pecku, která nás ještě více utvrdila v tom, že by fakt bylo fajn spolupracovat. V podstatě v to stále doufáme. (smích)

Což mi připomíná, že mě vždy fascinovalo, jak Halcyon (skladba s vysamplovaným zpěvem Kirsty Hawkshaw – pozn. red.) funguje jako track postavený na samplu jiné soudobé skladby. Dostali jste nějakou zpětnou vazbu od lidí z Opus III?

Od nich přímo ne, ale právě od Kirsty, jelikož byl použit její hlas a její text, takže i na ní leželo celé autorské právo. A to i přesto, že vůbec není poznat, co tam zpívá, jelikož je ten sampl použit naopak. Celé to jde pozpátku. Takže tohle jsme museli řešit. Ale žádné problémy s tím samozřejmě nebyly.

Na vašem posledním albu Wonky se objevuje i velmi aktuální zpěvačka Zola Jesus. Jak jste se k té dostali?

To se seběhlo tak náhodou. Předtím jsme o ní neslyšeli, ale někdo nám ji doporučil zrovna v době, kdy jsme se sháněli po nějakém novém hlasu. Okamžitě nás zaujala, tak jsme se začali domlouvat po Skypu a ona byla hned pro. I samotná práce byla rychlá a perfektní. Přes den jamovala ve studiu a my to pak po nocích dávali dohromady. Je skvělá. To samé bylo s Lady Leshurr při práci na skladbě Wonky. Na celém albu se pak odrazilo hlavně to, že jsme se před ním hodně věnovali djingu, takže když jsme ho pak psali, snažili jsme se na to hledět právě z pozice DJe. Aby to fungovalo na placu a lidi tancovali. Dělali jsme si takový průzkum předem. Zkoušeli jsme pouštět tracky plánované pro album a sledovali, co to s lidmi udělá… Abych se ještě vrátil ke skladbě Wonky. Chtěli jsme něco, co by znělo jako Missy Elliott a s Lady Leshurr jsme se trefili. Je hodně mladá a plná energie, což si myslím, že se i na skladbě projevilo. Dáš jí do ruky mikrofon a během chvíle na tebe vychrlí tolik, že tě to posadí na zadek. Skvělá spolupráce.

Fungujete teď znovu po nějaké pauze. V roce 2004, po vydání Blue Album a jste se rozdělili. Jak se mohou bratři rozdělit?

(smích) Pro mnoho lidí to asi mohlo vyznít dost podivně a nezvykle, ale bylo to zcela přirozené. Najednou jsme cítili, že scházíme z cesty.  Cítili jsme se po tvůrčí stránce trochu vyčerpaní. Pořád jsme se snažili o něco nového a prostě to nefungovalo. Tak jsme si řekli, že bude dobré na chvíli se rozdělit. Jít si každý svojí vlastní cestou, soustředit se na sebe a na to, co teď my sami chceme nejvíc dělat. Paul se sebral se ženou a dítětem a cestoval po světě. Zvládl vydat sólové album. Já se věnoval hlavně djingu. Pak nás oslovili z festivalu Big Chill, jestli bychom nezahráli. Dali jsme si pár kafí a rozhodli se do toho jít znovu. Ale ne tím způsobem, že bychom plánovali návrat. Prostě jsme si chtěli zahrát a pak se uvidí. To byl rok 2009. Nakonec z toho byl návrat. Vydali jsme Wonky, novináři i veřejnost se o nás zajímají. Je to úžasné. Ani bych to nečekal. Každé publikum je vždy úžasné. A my dva si po tom, co jsme mezi sebou měli velikou propast, užíváme to, že zase můžeme hrát spolu. Takhle vlastně celé album Wonky vzniklo. Společným hraním… A tak jsme zase tady! (smích)

Orbital at The Royal Albert Hall

Jak jste řekl, máte teď dost pozornosti. Takové, že jste hráli například v Royal Albert Hall. To už musí být zážitek…

To tedy! Když tam vejdeš, je to naprosto ohromný po všech stránkách. Vždy jsme hodně pracovali s vizuální stránkou, a kvůli tomuhle jsme dali hodně moc peněz na kompletně nový vzhled. Kompletně nové projekce, světla. Všechno co nejvíce moderní. Teď nevím, kolik se tam přesně vejde lidí, ale je jich fakt moc. Navíc je to postavené celé do kruhu tak, že vidíš úplně každého a každý vidí na tebe. Zároveň tam neschází pocit intimity. Intimita s publikem je strašně důležitá. Vidíš všechna bělma očí, která míří na tebe. Fantastické. Pak hraješ a vidíš, jak si tam lidé z počátku připadají trochu nepatřičně, že by mohli tancovat. A v duchu si říkáš: „Sorry lidi, ale pro tohle jsme Wonky udělali.“ (smích) Nakonec měli všichni ruce nad hlavou.

Silný…  Mělo Wonky nějaké poslání? Něco, co by mělo sdělit?

Šlo hlavně o to, aby to fungovalo na parketu. Aby se všichni bavili. Když jsme si po dlouhé době sedli do studia, byli jsme trochu vyděšení, protože jsme přeci jen měli za sebou dlouhé období bez spolupráce, kdy jsme se cítili tak trochu bez inspirace. Ale udělali jsme si takovou mapu, diagram, který nás vedl po celou dobu práce ve studiu. Na začátku jsme si řekli: „Teď musí přijít třesk.“, který přichází v podobě tracku One Big Moment. Snaha byla, aby následující skladby nesplývaly, byly barevné. Pak je tam třeba track Stingy Acid, který patří k těm starším, které jsme nikdy nevydali. Na diagramu byl přesně zaznamenaný: „Tak, teď se vrátíme do roku 1998“. Samozřejmě jsme ho tam nedali v úplně původní podobě, trochu jsme ho předělali do modernější podoby, aby nebyl úplně mimo. Pak jsou tam věci, u kterých jsme chtěli, aby zněly tak nějak vzletně a tak dál. Nebylo to, že bychom šli rovně podle plánu, ale tou mapou jsme cestovali napříč. „Pojďme sem, teď pojďme tam.“ Myslím, že to hodně pomohlo. Ten poslední song je podle mě taky docela pochmurný. Přesně na zakončení. Pak jsme přidali ještě druhé CD jako bonusovou edici, kde je zase trochu jiná sorta tracků. Například starší Satan, který v live verzi tlačíme hodně do drumandbassu, měníme tempo. Celkově, když hrajeme live, nás baví experimentovat s různými styly elektroniky. Také občas sklouzneme k dubstepovému zvuku a podobným pokusům se zvuky. Je to o tom, abychom si jak my, tak posluchači to všechno užili naplno.

Mění se nějak publikum a hudba samotná? Přeci jen jste na scéně dvě dekády… Něco, co by vás třeba otrávilo?

Vůbec nic! Všechno je to o přirozeném vývoji. Zvlášť když jsem se věnoval sám djingu, snažil jsem se jít co nejvíc do hloubky jiných interpretů. Zkoumat nové hudební postupy. Vůbec nemůžu říct, že by mě něco štvalo. Vždy jsem si hudbu užíval naplno. A celkově v postoji k životu se snažím myslet pozitivně. Hledat ty dobré věci.

Je lehčí dnes dělat hudbu?

Určitě jsou větší možnosti a přístupnost, což je skvělé. Když jsme my začínali, nebyl žádný software. Používali jsme analogové syntetizátory a to bylo vše podstatné. Dnes mají hudebníci s pomocí počítačů daleko větší možnosti, kde uplatnit svůj um. V podstatě tedy ano, myslím si, že je to mnohem jednodušší, hlavně v začátcích, kdy si toho můžeš spoustu snadno ohmatat, jen tak experimentovat, lehkost, se kterou se dají dělat remixy… A právě tenhle aspekt se mi moc líbí.

Orbital

Vy ty analogové synťáky používáte stále a hodně. Někde jsem četla o tom, jak jeden z vás touží po takovém, kterého se dotkla Delia Derbyshire. Už jste si ho pořídili?

(smích) To měl můj bratr zájem. On je sbírá. Šlo pravděpodobně o nejstarší syntetizátor v Británii. Strašně drahá záležitost.  Oba jich máme různých spoustu, ale já jsem proti bratrovi nic. V podstatě by mohl fungovat jako takové malé hudební muzeum. Musí mít každý, který vidí. Pak je s sebou všude tahá, ale nikoho na ně nenechá sáhnout. Já zas mám jiný super věci. Mixy a tak. (smích)

To je úděl hudebníka! Celou dobu se různě dotýkáme vašeho posledního alba Wonky. Stejnojmenná skladba má hodně šílené video. Kdo z vás má fobii z koček?

(smích) To byla myšlenka Matthew Horna, je náš velký fanoušek. Lidé, co poslouchali tu skladbu dříve, říkali, že to zní, jakoby to celé nazpívaly kočky a z toho to vyplynulo. Představa, že chytneš paranoiu, jak na tebe mluví pár koček. Moc se nám ten nápad líbil. Ono když si to představíš, tak to vážně není nic příjemného. Doufám, že tak nepříjemně nezní celá skladba. (smích) Celkově se snažíme pracovat s nejrůznějšími režiséry a umělci, kteří vždy přijdou s nějakým nápadem, a my si v poslední době vybírali ty nejšílenější. Tak jako nezodpovědně žijící medvídek ve videu k New France.

Ano, zase zvíře!

Jojo, ale kupodivu tam žádné spojení či důvod pro zvířata není. (smích)

Dobře. Pojďme tedy k vašemu hraní v Čechách na festivalu Rock for People. Co vás stále táhne k hraní na živo?

Rozhodně energie publika. Podle mě je ale velký rozdíl, jak hraješ. Jestli jako DJ nebo live. Přeci jen jsem teď dost dlouhou dobu hrál takto samostatně, tak mám možnost srovnání. Jako DJ jedeš jedno a to samé tempo po celou dobu setu, kdežto když hraješ live jednotlivé skladby, máš možnost měnit atmosféru a právě onu energii. Jinak jako veliký přínos festivalů vidím v tom, že si tě můžou poslechnout i lidé, kteří by na tebe za normálních okolností nepřišli a můžou tak objevit něco nového. Vidět před sebou pořádně namixované publikum všech věkových kategorií a hudebních vyznání je velmi inspirující.

Doufám, že vás uvidíme i s vašimi pověstnými svítícími brýlemi!

Jasně, ty k nám přeci patří!

Co říct na závěr?

Moc dobře si pamatuji na české publikum, takže můžu říct, že se k vám vážně těšíme!

Ptala se Hana “Saiha” Makovcová v červnu 2012.
foto: archiv
publikováno na Techno.cz

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s