[interview] Brandt Brauer Frick: Třískat do strun čímkoliv. To je ono!

Ať už se řadíte mezi minimalové fajnšmekry, chodíte obdivovat lepé houslistky na koncerty vážné hudby či jen hledáte cokoliv originálního, neměli byste si nechat ujít představení tohoto neobvyklého souboru muzikantů. Již před rokem se u nás uvedli, ovšem pouze v tříčlenné sestavě. Nyní se v rámci Red Bull Music Academy Prague Session vrací jako desetičlenné těleso a hodlají vám dokázat, že i na běžné nástroje se dá předvést precizní techno ve své nejelegantnější podobě. Daniel Brandt nám poskytl náhled nejen na tvůrčí postupy či filmařské ambice jednotlivých členů, ale prozradil i věci, které byste do těchto uhlazených pánů asi neřekli. Nechat se zavřít do vězení, když druhý den je koncert? Žádný problém!

Brandt Brauer Frick

Po roce se vracíte do Prahy ovšem s tím rozdílem, že loni jste tu byli tři a letos přijede celý ansámbl. Pociťujete nějakou změnu být najednou součástí tak velkého uskupení?
Rozdíl je značný, protože těch hudebníků je najednou opravdu hodně. Předtím jsme hráli všechno sami, takže toho, co musí člověk sám obsáhnout, není zrovna málo. Ale i po rozdělení sil, je to jen další hudební zkušenost. Největší rozdíl je asi v tom, že když hrajeme sami, hrajeme více klubově a tanečně. Samozřejmě ne na každý náš track se dá tancovat. Když používáme elektronické nástroje, je to daleko více nahlas. Řekl bych, že celkově je energie jiná, silnější. Na druhou stranu, jako větší hudební těleso, můžeme působit umírněněji a dokonce i tišeji, i když samozřejmě používáme mikrofony. Sám z toho mám úplně jiný pocit.

Má každý člen tělesa přesně předepsanou partituru, nebo je zde ponechán nějaký prostor pro improvizaci?
Bohužel jako soubor neimprovizujeme. Když jsme pouze sami tři, můžeme si to dovolit, protože přeci jen známe svoji tvorbu velmi dobře a dá se s tím na místě nějak pracovat. Známe své meze. Ale v tak velkém souboru je improvizace téměř nemožná. Snad jen v jednom místě koncertu se to dá zvládnout, ale všeobecně máme vše pevně napsané v notách, podle kterých jedeme a improvizaci si necháme na představení v menším počtu.

To dává rozum. Stalo se někdy, že se představení nějak pokazilo? Přeci jen v tak velkém počtu je dle mě pravděpodobnost daleko vyšší.
To je pravda. Největší problémy se vždy vyskytují se zvukem hlavně během festivalů, kdy máme většinou pouze deset minut na to, abychom se připravili. Ono nastavit osmadvacet mikrofonů během tak krátké chvíle vážně není žádná sranda. Takže jo, bývá to komplikované, ale díky Bohu, zatím jsme neměli nějaký skutečně vážný problém. Ale vzpomínám si, například když jsme hráli minulý rok na Sonaru v Barceloně, bylo publikum tak hlasité, že jsme pomalu neslyšeli sami sebe. Používáme odposlechy a místo vlastní hudby jsme slyšeli jen křičící lidi okolo, takže hrát nebylo zrovna snadné. Ovšem když bereš v potaz, že křičí nadšením z tebe samého, tak je to super a vlastně v tom žádný problém není. (smích)

Brandt Brauer Frick

Nabízí se otázka zdrojů inspirace. Posluchači? Jiná hudba? Něco úplně jiného?
Hudba především. Posloucháme všechno napříč žánry. Jazz, rock, techno, moderní klasickou hudbu. Cokoliv… Skladatel Steve Reich, který se asi nejvíc zasloužil o minimalismus v hudbě. Experimentátor John Cage. Ze současných Matthew Herbert. Pak například Derrick May, Theo Parrish a všichni tihle chlápci z Detroitu. Tohle bylo asi to, co nás inspirovalo v začátcích, ale co se třeba posledního roku týče, objevili jsme neuvěřitelně mnoho nové hudby i díky tomu, že jsme hodně hráli všude možně a hlavně s ostatními lidmi ze souboru. Takže teď, když jsme ve studiu a děláme na nové desce, tváří se naše hudba zase trochu jinak.

Samotný tvůrčí proces vypadá jak? Zajímá mě to, protože nástroje dost často používáte úplně jinak, než je zvykem.
Jednoduše. Sejdeme se ve třech ve studiu a jamujeme. Tvůrčí proces je směs improvizace, skladby a následných úprav. Když už nic, alespoň jeden motiv z toho vždy vyjde jako použitelný. Ten zachováme, ostatní zapomeneme. Když jde o věc pro celý ansámbl, musíme se nejdříve všichni poradit, co a jak by šlo. Pak tvoříme partitury, zkoušíme, přepisujeme, zkoušíme a tak pořád dokola. Jinak sami si na zkouškách hodně hrajeme například s bicími a s věcmi, které normálně nepoužíváme. Máme třeba staré piano, které už asi nikdy nebude fungovat pořádně, takže ho používáme tak, že přímo hrajeme na obnažené struny. Jo, třískat do strun čímkoliv, co je po ruce. To je ono! V podstatě děláme různý podobný blbosti. (smích)

Brandt Brauer Frick

To zní zábavně, každopádně celý projekt působí hodně seriózně a zapadá mi do uhlazených koncertních síní či divadel. Nepřemýšleli jste někdy nad tím vytvořit třeba hudbu pro celé divadelní představení?
Absolutně! Popravdě něco takového teď plánujeme a zatím o tom bohužel nemohu moc mluvit, ale určitě je to přesně to, co jsme vždycky chtěli zkusit. Máme nějaké plány. Spoustu plánů. Je to velké tajemství, ale… Jo, no. Víš co. (smích)

Chápu! Jak jsi řekl před malou chvílí, jste ovlivněni klasikou a jazzem. Nepřijde ti ale nespravedlivé, že tyto žánry mají ve společnosti stále větší váhu než třeba elektronická hudba, ať už jakákoliv? Myslíš, že třeba váš přístup by mohl elektroniku tak trochu ospravedlnit?
Ono je to dost pochopitelné. Dneska si každý myslí, že vše již bylo uděláno, každý zvuk vytvořen a nic není nové. To mi připomnělo poslední film Woodyho Allena “Půlnoc v Paříži”, kde ať už jsi byla v jakékoliv době, vždycky tam byli všichni nespokojení a říkali, jak to bylo za starých časů lepší a všechno už tu bylo. Samozřejmě, že nebylo. Takže je jasné, že vše můžeš posoudit až později, tudíž myslím, že to samé probíhalo s jazzem, když si snad ani sami hudebníci neuvědomovali, že právě vytváří něco nového. Vzali základy něčeho prověřeného a pomalým postupem to přetvořili v něco naprosto unikátního. Osobně mám pocit, že poslední dobou se opět rodí mnoho zajímavé hudby, která zní opravdu nově a neohraně. Připadá mi, jakoby se tento proces opakoval každých pět let. Dlouho nic, časy jsou těžké a pak to najednou přijde. Myslím, že uplynulý rok byl velmi plodný a kvalitní. Můžeš to vidět třeba na tom, kdo byl letos oceněn Grammy.

Letos samá Adele. Což mi připomnělo, že jsem zrovna včera koukala na nějaké video, kde zpívá ještě jako malá holka. Vy jste také jako malé děti cítili, že vás to táhne k hudbě?
Všichni jsme byli od mala k hudbě vedeni. Já začal hrát na bicí a klavír, když mi bylo šest. Samozřejmě jsem se pokoušel vyluzovat zvuky za pomocí všemožných předmětů. Když jsme začali pracovat ve studiu, které bylo velmi blízko domu mé mámy, vždycky jsme jí šli vybrat kuchyni a nakradené hrnce společně s ostatním nádobím používali jako další možné hudební nástroje.

Brandt Brauer Frick

Pro váš společný hudební projekt jste místo nějakého vymyšleného jména začali používat vlastní příjmení. Byly ještě nějaké jiné možnosti ve hře?
Hmm… Ne. (smích) Ono to bylo tak, že jsme ani neplánovali mít nějakou kapelu. Prostě jsme se scházeli a hráli společně. Pak jsme se rozhodli vydat track, protože nám náš kamarád z vydavatelství řekl, že to prostě musí ven. Vymýšlet něco narychlo, když by to přeci jen mělo mít nějaký větší význam, se nám nechtělo. Přišlo nám legrační, že track se bude jmenovat anglicky, zatímco naše jména jsou na první pohled německá a asi někomu způsobíme problém s výslovností. (smích)

Od října je venku vaše druhé album “Mr. Machine”. V čem se liší od debutu “You Make Me Real”? Pár věcí jste z něj předělali…
Na novém albu to bylo vlastně jen plynulé pokračování započatého tvůrčího procesu, protože tracky z prvního alba jsme samozřejmě následně hráli nespočetněkrát naživo a to se ti pak spousta věcí rozleží v hlavě. Napadne tě, co a jak udělat líp. Jinak ti to zní ve studiu, jinak na generálce, jinak při představení. Co se týče druhého alba, nejdřív jsme vše hráli naživo a až pak jsme se vybrané skladby rozhodli použít pro desku. Ale i po nahrání jsme měli pocit, že bychom to měli ještě trochu přetvořit, tak jsme to nahrávali znovu. A v této podobě to vše konečně hrajeme naživo. Je to vždy dlouhodobá procedura. Každopádně je důležité říct, že první album jsme nahrávali pouze my tři, kdežto na druhém to již bylo desetičlenné těleso. “You Make Me Real” bylo editované hodně mechanicky. Oproti tomu v “Mr. Machine” je méně zásahů a je tak nějak víc lidské.

Což zní jako vtipný oxymóron, když vezmu v potaz názvy alb. Obě mají super obaly, kdo se na nich podílel?
V těchto věcech je koncept většinou na mě. Posléze hledáme lidi, kteří by to realizovali. Pro vizuální podobu prvního alba jsme oslovili barcelonskou ilustrátorku Danae Diaz. Společně s Patricií Luna se pak podílela i na videoklipu ke skladbě Caffeine, který je vlastně založen na původních ilustracích. Na “Mr. Machine” spolupracovalo více lidí. Všechny ty sochy, či jak to mám nazvat, vytvořil Janův kamarád Robert Meyer a fotografie obstaral Richard G. Brozowski. Všechny ty části těla jsou samozřejmě stoprocentně funkční. (smích)

To bych chtěla vidět tu useknutou ruku. Na albu se objevuje i Emika, zástupkyně labelu Ninja Tune. Jak jste se dali dohromady?
S Emikou jsme se seznámili už dávno, když nás požádala, jestli bychom pro ni neudělali nějaký remix. Od té doby až do nového alba to byla docela dlouhá doba, ale my si řekli, že by bylo docela fajn, předělat ten remix do podoby hrané s ansámblem. Tak i vzniklo to, že s námi jela část turné a zpívala na živo. Ovšem když se bavíme o skladbě “Pretend”, nebyla to spolupráce v pravém slova smyslu, protože jsme vlastně nikdy neseděli společně ve studiu. To samé bylo s Agnes Obel. Rozhodně nás to ale utvrdilo v tom, že na novém albu chceme spolupracovat s více vokalisty.

“Pretend” má i hodně zvláštní video. Po parádním klipu ke skladbě “Bop”, který obdivoval i Kanye West, to vypadá zase skvěle.
Snažili jsme se. Hlavně koncentrovat inspiraci z běžného života. Ono se o tom těžko mluví, lepší je se na to rovnou podívat. Ale kdykoliv jsme třeba na cestách, já osobně si zapisuju, co vidím. Momentálně pracujeme na dalším, který by měl být zcela odlišný. Ale vždycky je to radost navíc.

Konkrétně u tebe je režírování druhým povoláním? Vím z tvého osobního profilu na Facebooku, že jsi nedávno točil něco pro Ninu Kraviz.
To je pravda. V roce 2010 jsme točili video k jejímu singlu. Teď vydává celé album, tak jsme se rozhodli udělat něco jako trailer k celé desce. Máme za sebou ale i několik klipů například pro zmíněnou Emiku a další. Poté, co jsem dokončil studia na filmové škole a před rokem se přesunul do Berlína, založili jsme si společnost a hodláme se tím více zabývat.

Už je mi to jasné. Jinak v rámci slídění na Facebooku jsem taky našla vaši vysmátou fotku, kde jste prý po propuštění z italské vazby. Co jste vyváděli?
(smích) To jsme byli zrovna v Bolzanu a slavili Paulovy narozeniny. Rozhodli jsme se udělat trochu větší party v hotelu se spoustou kamarádů. Jo, trochu jsme pili. Nemůžu říct, že bychom byli nějak super opilí, ale prostě jsme začali dělat různý blbosti. Samozřejmě si na nás někdo začal stěžovat. Nakonec nám začali vyhrožovat policií a bohužel jsme se dočkali i jejich příjezdu. Čtyři policejní auta, hotel plnej policajtů. Dělali jsme, že se jako schováváme. Bylo to jak z filmu. Ale v podstatě nebyl žádný problém. Chtěli jenom uklidnit naši párty. Jenomže jsme začali dělat vtipy a já to celý navíc fotil. Jan začal předvádět zatýkání na kapotě policejního auta, jak to znáš z televize. Což už nevydrželi, okamžitě nás sbalili a odvezli na stanici, kde nás drželi tři hodiny. Už to vypadalo, že si nás tam nechají. To by byl docela problém, poněvadž druhý den jsme samozřejmě měli koncert. Sebrali nám mobily, takže jsme neměli šanci to komukoliv oznámit, ale naštěstí se to nějak vyřešilo. Měli jsme pak chuť oslavovat znovu. (smích)

Neuvěřitelné, když vezmu v potaz, jak spořádaně vypadáte. Slušně oblečení chlapci v nažehlených košilích. Možná i proto jste občas připodobňováni ke Kraftwerk, což ale s hudební stránkou nemá moc společného.
To se stává docela často, právě díky tomu, jak vypadáme. Vlastně jedna naše fotka je cover originální Kraftwerk fotografie. Ale po hudební stránce děláme vlastně opak, jelikož oni se snaží vytvářet hudbu jako stroje, kdežto my se snažíme o co největší lidský zásah. Oni používají pouze mašinky, které my se snažíme téměř zcela eliminovat. Prostě to děláme úplně jinak.

Jak jsi řekl, konečně jste všichni založení v Berlíně. Ovlivňuje toto prostředí nějak vaši tvorbu?
Doposud příliš ne, i když jsme “Mr. Machine” nahrávali v berlínském studiu. Teď se chystáme nahrávat další a tam už to asi bude jiné, protože Berlín je úžasně bohaté město. Bydlí tu všichni naši kamarádi a je daleko snazší s někým spolupracovat, když tady bydlíš. Ale na druhou stranu, Berlín vůbec neznáme z nočního života, jelikož pořád někde hrajeme. Vlastně by se dalo říct, že jsme daleko více ovlivněni Londýnem a Británií celkově. Ale to se určitě změní.

A co Detroit? Když už jsi zmínil inspiraci detroit technem. Navštívili jste ho někdy?
Mně se to akorát jednou podařilo, když jsem tam přestupoval na jiné letadlo. Ale určitě bychom někdy chtěli. Obzvlášť na Detroit Electronic Music Festival. Moc se toho tam teď jinak neděje, je to spíš o tom, co se tam dělo před dvaceti lety, ale určitě by bylo fajn se tam podívat a nadechnout se místního vzduchu.

Pojďme do Prahy. Váš koncert se uskuteční v rámci Red Bull Music Academy, která pomáhá mladým hudebníkům. Kdo pomohl hudebně nejvíc vám?
Spousta lidí, těžko někoho vybrat. Ovšem já se v roce 2006 účastnil RBMA též a musím říct, že tato zkušenost asi může za to, že jsem se rozhodl věnovat se hudbě profesionálně.

Po koncertu má s vámi následovat veřejná debata. Je nějaká otázka, kterou byste vážně nechtěli slyšet?
(smích) Těžko říct. Ale přeci jen… Neptejte se, jak jsme se dali dohromady. I když to, myslím, už ani nikoho nezajímá. (smích)

Štěstí, že jsem se zapomněla zeptat! (smích) Díky moc. Nashledanou v Praze!
Těším se!

Ptala se Hana “Saiha” Makovcová v únoru 2012.

foto: archiv

The Brandt Brauer Frick Ensemble se historicky poprvé představí 23. března v rámci Red Bull Music Academy Prague Session v Paláci Akropolis!
publikováno na Techno.cz

Advertisements

One thought on “[interview] Brandt Brauer Frick: Třískat do strun čímkoliv. To je ono!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s