[interview] Lamb: S problémy se musíš naučit růst

Svojí všudypřítomnou melancholií v hlase možná působí křehce, zároveň ale velmi vyrovnaně. Lou Rhodes je žena, která si neprožila jen samé radostné chvíle, o to víc dokázala ze života vytěžit a promítnout to i do vlastní tvorby. Téma hudby a znovuzrození projektu Lamb, který tvoří s Andy Barlowem, sice prolínalo celým rozhovorem, došlo ovšem i na otázky více osobní. Jaké to je být mámou, když jste neustále na cestách? Jak se dá překonat těžké období za pomoci východní filosofie? Na to zná Lou recept. Celé povídání s touto osobností bylo takovou malou zenovou meditací. A aby bylo jasno, kdyby to angličtina dovolovala, z přirozené úcty bych jí vykala.

Lamb

V Británii je ještě poměrně brzy, tedy dobré ráno přeji. Jak se Vám daří?
Je tu strašná zima a vlhko, ale jinak báječně. (smích)

Jak začíná takový obyčejný den?
Normálně vstávám okolo sedmé ráno, abych nachystala děti do školy a postarala se o všechny ty věci, které mámy dělají. Občas je to docela těžké, protože jsem se právě vrátila z turné po Evropě, kde jsem měla zcela jiný režim. Ráno ležíš dlouho v posteli, protože jsi šla kvůli hraní pozdě spát a tak pořád dokola. Takže vstávání je teď pro mě opravdu hodně náročné. Když je navíc venku stále tma a zima. Žiješ vlastně takový dvojí život.

To turné mě zajímá. Jak se vedlo novým skladbám?
Myslím si, že dost dobře. Spoustu jsme si jich pro hraní naživo okamžitě oblíbili. Samozřejmě nás ale stále baví hrát i staré songy, které chce publikum vždy slyšet. V podstatě jsme v průběhu celého turné pracovali na ideální skladbě setu a teď se dá říct, že je z toho docela dobrá směs, která funguje tak, jak má.

Nové album se jmenuje jednoduše „5“. Proč zrovna tato cifra? Má to něco společného se strachem ze čtyřek? (Druhé řadové album Lamb nese název „Fear of Fours– pozn. red.) Tam se též objevuje skladba s názvem „Five“…
Tohle porovnání názvů je docela vtipná náhoda. Ve skutečnosti je pětka Andyho šťastné číslo, spojené s neuvěřitelným množstvím radostných událostí v jeho životě. Když zjistil, že má možnost album pojmenovat právě takhle, ani chvíli neváhal.

Lamb - Lou Rhodes

Stalo se někdy, že byste se s Andym během natáčení alba chytli?
Nemůžu říct, že bychom se doslova pohádali, ale nějaké živé debaty tam byly určitě. Přeci jen už jsme za ta léta hodně dospěli. Přátelství je důležitější než cokoliv jiného a hodně se časem prohloubilo. Trávíme teď spolu čas daleko raději oproti minulosti, kdy jsme především pracovali a to ostatní tam moc nebylo. Dynamika našeho vztahu je o dosti různých energiích. Řekla bych, že jsme takový jin a jang. Hodně se doplňujeme, což je samozřejmě velká radost.

Samotné nahrávání bylo zaplacené již z předobjednávek. Je to možnost, jak být v dnešní době více nezávislý?
Podle mě j to ten nejlepší způsob, jak dnes tvořit. S původní nahrávací společností jsme měli takový nerovnoměrný vztah. Byli jsme u Universalu téměř deset let, vydali čtyři alba. Ze začátku jsme měli dostatek svobody, abychom mohli dělat to, co chceme, což se časem měnilo. Zažili jsme spoustu směšných rozepří a vše začínalo být hodně o kompromisu. Všechny tyhle společnosti se samozřejmě zajímají jen o to, kolik desek prodají. Obzvlášť v dnešní době, kdy je trh narušen stahováním. Vydavatelství se nás v podstatě už po prvním albu snažilo posunovat trochu jiným směrem.

Takže alba jako „What Sound“ nebo „Fear of Fours“ by zněla trochu jinak?
Když si vezmu „Fear of Fours“, dělala jsem se svým hlasem věci, které se mi z dnešního pohledu nelíbí. Bylo to takové umělé tlačení na pilu, protože recenze první desky nás začaly řadit někam, kde jsme být vůbec nechtěli. Myslím si, že na „What Sound“ jsme se začali proto tomuto tlaku trochu bouřit. Pak přišlo „Between Darkness and Wonder“, u kterého jsme už hodně sešli z původní cesty. Začali jsme hrát s živou kapelou a celkově opustili esenci Lamb, kterou je souhra hlasu a řekněme inovativní elektroniky. Tohle si člověk ale uvědomí, až když se podívá zpět. Mimochodem u „Fear of Fours“ jsme s Andym hovořili o znovunahrání v jiném pojetí. Myslím, že bychom to mohli udělat hodně dobře.
Lamb - Andy and Lou
Když jsme u té minulosti, vy jste se vlastně potkali dost náhodou, když jsi ještě dělala fotografku…
To si pamatuji přesně. Polovina devadesátých let. Fotila jsem věci okolo módy a samozřejmě hudby. Tyto dvě oblasti byly vždycky tak nějak spojené. Navíc jsem vyrostla v rodině, kde máma zpívala. Takže jsem fotila zpěváky, kapely… Najednou jsem začala cítit, že hudba mi je blíž než cokoliv jiného. Hodně jsem tehdy sledovala undergroundovou scénu, poslouchala pirátská radia z okolí Manchesteru a začala mít představu o tom, jak bych to chtěla dělat já. Spojit třeba tradiční projev s nějakou experimentální elektronikou. Takže jsem začala hledat někoho, kdo by mi sednul. Můj tehdejší kamarád mi doporučil právě Andyho. Řekl mi, že je sice trochu divnej, ale že bychom si mohli rozumět. (smích) Tak jsem mu zavolala, sešli jsme se a začali něco zkoušet. Občas jsme mohli zkoušet ve studiu v Leedsu, což bylo fajn. Někdy se stalo, že jsme tam trávili celý den a celou noc a jen dávali dohromady nápady. Cítila jsem, že to od začátku dává smysl.

Jak se za ty roky změnil Váš přístup ke skládání?
Samozřejmě velmi. Pomohla mi též zkušenost při tvorbě třech vlastních sólových alb. Především píšu kdykoliv se mi to hodí a inspirace je poblíž. Vrátit se do studia s Andym byla nejdřív docela výzva, protože jsme skládali vlastně v přesně dané hodiny. Trávíš tam týden v kuse, pak si dáš týden pauzu, pak se zase vrátíš… Takže to byl opět chvílemi trochu tlak. Náročné to bylo i v tom, že jako autor jsem hodně bojovala s tím, co chci říct. Všechno to pochází z doby, kdy mojí největší inspirací byla romantická láska, která se najednou ztratila. Jakoby mi někdo najednou přetrhl nit. Se srdcem na kousky jsem se ocitla na startovní čáře…

Bohužel vím, že za sebou máte opravdu těžké časy. Praktikujete zen-buddhismus. Pomohla Vám tato filosofie v jejich přečkání?
Poslední dobou jsem tomu moc nedala, ale určitě je to tradice, která mi je velikou oporou. Hlavně tě učí nemít iluze okolo těchto záležitostí. Naučila jsem se, že život není jen o tom být šťastný a nikdy ti všechno nemůže jít zcela lehce. Nikdy nevíš, kdy ztratíš někoho milovaného. Musíš být připravena na složité časy. Samozřejmě nemůžeš být pesimista a čekat, kdy se něco pokazí. Jen je dobré být připraven a vzít si z toho něco přínosného. Se svými problémy se musíš naučit růst. V podstatě skladby na albu „5“ z toho všeho vycházejí. Některé se zabývají nad složitostí hledání smyslu života, jiné jsou filosofičtější. Ve výsledku jsme všichni lidské bytosti, které se neustále potýkají s podobnými věcmi. Musíme se s tím naučit žít.

/Lou prošla nejen těžkým rozvodem, ale ve stejném období ztratila i vlastní sestru, která spáchala sebevraždu. Představa, že se pouštíme do temnějších vod a já jí přitom nemůžu vidět do očí, mi nebyla příjemná. Přešla jsem proto zpět k hudbě. – pozn. red./

Lamb - Lou Rhodes

Vás s Andym prý rozdělil prve zmíněný posun od elektroniky k živé kapele, což nebyl původní záměr…
Ano, to bylo v roce 2004. Najednou jsme to nebyli jen Andy a já, ale asi pět dalších lidí. Změnila se dynamika. Možná jsme tím chtěli zmírnit tehdejší napjatost našeho vztahu s Andym. Bylo to tehdy hodně komplikované a album, které jsme tehdy vydali, bylo jeden velký kompromis.  Já a ostatní jsme tehdy inklinovali především k akustickým věcem, což se taky odrazilo na mých sólových věcech. Andy se zas do toho snažil dávat hlavně technologii. Výsledkem byla jen frustrace.

Na sólovou dráhu jste se vydali oba. Jaké to je být najednou sama za sebe?
Největší výhodou je svoboda. Můžeš skládat, kdy chceš, kde chceš a co chceš. Na druhou stranu ale občas přijde pocit izolovanosti. V někom se projeví introvert a podobně. Často se říká, že nepoužívanější slovo v textech samostatných hudebníků je „já“. (smích) Popravdě jsem hodně postrádala dynamiku tvorby, když jsme byli s Andym dohromady. Jak jsem řekla předtím, jsme jin a jang. Doplňujeme se.

Během pauzy jste ale stejně byli v kontaktu…
Například své třetí album „One Good Thing“ jsem nahrála u Andyho. Dřív by to pro mě bylo nemyslitelné, protože mi v hlavě samozřejmě vyvstávaly vzpomínky na nekonečné boje ve studiu. Ale oba jsme si naštěstí uvědomili, že jsme se dost změnili, dozráli. Andy mi do ničeho nezasahoval. Zcela respektoval, že je to můj vlastní projekt. Pak mě poprosil, jestli bych s ním třeba nespolupracovala na pár skladbách pro jeho album „Lowb“, z čehož nakonec vzniklo nové album Lamb.

Je vůbec možné začít znovu, nedotknuti minulostí?
Asi ne. I když člověk má určitou schopnost znovuzrození. Ale v podstatě nejde být nedotknutý, ale z toho pramení moudrost, kterou bys měla přenést do další kapitoly svého života. (odmlčí se) Jo, to je ono. Život je rozdělený do kapitol, které na sebe navazují. Album „5“ bylo takové znovuzrození Lamb, kdy jsme se poučili z minulosti. Trochu jsme během prvních čtyř alb ztratili cestu. Tu společnou. Tak jsme se ji pokusili znovu najít a jde to.

Díky Bohu! Jste spojeni s Manchesterem, městem takových kapel jako Joy Division, The Smiths, Oasis či ještě dříve Bee Gees. Ovlivnil vás někdo z nich?
Mě určitě. Asi ne tak moc Andyho, který do Manchesteru přišel až kvůli studiu studiové techniky a žil v podstatě po celém světě. Ale když já jsem vyrůstala… Tohle je veselé. Zrovna včera jsem dokončila text, který je o tom, jak jsem poprvé slyšela Joy Division. Bude z toho celá kniha o prvním střetu s touto kapelou. Pak přijdou na řadu další. Takže mě to vrátilo zpátky do mladých let. Poslouchala jsem hudbu, kterou jsem neslyšela roky. A ano, další na řadě jsou právě The Smiths, takže se chystám poslouchat zase jejich věci. Je to součást dědictví vyrůstání v Manchesteru. A to je taky sranda, protože jsem hrála nějaké věci od Joy Division během turné a Andy jenom říkal: „Ó můj Bože“, protože na to samozřejmě koukal z té producentské stránky a hudební tvorba z raných osmdesátek může znít trochu divně člověku, který se snaží tvořit hudbu dnes. (směje se) Takže tento hudební odkaz je rozhodně důležitý a občas i velmi inspirativní. Akorát teď už v Manchesteru nebydlím, odstěhovala jsem se s dětmi na venkov na západ od Londýna.

Je to lepší pro odpočinek?
Určitě. Zrovna teď, když jsme v rámci turné jezdili všude možně. Jsi neustále ve městě mezi obrovským počtem lidí. Trávíš většinu času v autobusu či šatně. Takže přijet domů je naprosto úžasné. Všude otevřený prostor, příroda, klid…

To bydlíte někde blízko Stonehenge, že?
Ano, ano.  To je přesně ten kraj, kde se odehrává i festival Glastonbury. Nevím, jak bych to nazvala. Je to taková kosmická část Británie. (smích) Andy zase bydlí na úplně opačné straně země na jihovýchodě poblíž Brightonu, kde má svůj klid. Je to na odlehlém místě, takže si může pořádat velké party a nestarat se o sousedy. (smích)

Lamb

Zmínila jste děti. Jaký mají vztah k tvé hudbě?
Líbí se jim! Můj syn Reuben má k hudbě hodně blízko. Hraje na čtyři nástroje, snaží se skládat vlastní věci. Oba synové v podstatě vyrostli na mé hudbě. Snažím se jim být inspirací. Zároveň si oba hledají vlastní cestu. Reuben v podstatě neustále hledá novou hudbu, ukazuje mi klipy na Youtube a občas najde něco vážně dobrého, co mě opravdu ohromí a inspiruje mě tak zpátky. Je to uzavřený kruh, který skvěle funguje.

Jaké to asi je hrát všude možně po světě a být často bez svých dětí?
Rozhodně těžké a podle mě to bude ještě těžší, protože rostou a jejich potřeby budou daleko více komplikované. Celkově se stanou složitějšími lidskými bytostmi. Bezva věc dnešní doby je, že s nimi mohu kdykoliv mluvit přes Skype. Už jsou dost velké na to, aby mi řekli jak jim je, co potřebují… Andy má to samé, protože má tříletého syna. Náš basák má tři děti a další je na cestě. Hodně to člověka změní. Už jsme si zažili velké smutky. Ale to je naše povolání. Ještě stále to musím vysvětlovat svému mladšímu synovi, protože bývá frustrovaný, když nejsem doma. Ale ví, že to musím dělat. Co jiného bych dělala?

Jednou bude na svoji mámu moc pyšný…
To on určitě je, jen ještě nechápe, proč musím být pořád pryč, protože je trochu mladší. Ale to se časem snad srovná.

Po vánocích vás čeká další takové opouštění rodiny. Budete hrát v Praze. Na co se můžeme těšit?
Musím říct, že z této části světa máme ty nejlepší zážitky. Myslím, že je to i tím, že zde nehrajeme tak často. Publikum je vždycky úžasné, takže se strašně moc těšíme, až u vás budeme znovu hrát. Vždycky se snažíme udělat tu největší show, ale jen s dobrým publikem to může být něco výjimečného. Můžeme ze sebe vydat ještě něco navíc, koncert graduje… Vůbec se nebojím, že by tomu v Praze tak nebylo!

Moc se na to těším! Tohle povídání byla radost. Díky!
Děkuji! Nashledanou v Praze!

ptala se Hana Makovcová 13. prosince 2011
publikováno na Techno.cz

Advertisements

2 thoughts on “[interview] Lamb: S problémy se musíš naučit růst

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s