[interview] Chase & Status: Teplákovka, pantofle a je to v pohodě

Publikováno na Techno.cz

Kdo se z řad drumandbassových producentů může pochlubit spoluprací s Rihannou a dalšími hvězdami, které z rádia zná i vaše babička? Ano, jsou to Chase & Status, dva kluci z Manchesteru, kteří se rozhodli nezůstat pouze u jedné hudební škatulky. V koncertní sestavě teď s novým albem dobývají svět a křičí své poselství No More Idols. Já měla na drátě Saula „Chase“ Miltona, aby vám prozradil nejen, na co se můžete 6. dubna v Lucerna Music Baru těšit, ale i mnohé další historky z nahrávání. Proč se nebojí mainstreamu a jak to bylo se Snoop Doggem si přečtěte v následujícím rozhovoru.


Především díky, že jste nám dali možnost udělat rozhovor.  Kolik jich už máš dnes za sebou?

Něco kolem patnácti.

Sakra, to už musíš být trochu znuděný.

Ale ne, to je o zvyku. Lidi se mnou chtějí pořád mluvit. Nevím proč. (smích)

Jo, to je dost divný. Chtěla bych to vzít úplně od začátku. Oficiální texty tvrdí, že jste se s Willem (Status) poznali na Manchesterské Univerzitě…

Vlastně jsme se potkali, když nám bylo asi sedmnáct, tedy okolo roku 1997. Na stejnou vysokou jsme šli nezávisle a po nějakém čase stráveném spolu jsme se to prostě rozhodli zabalit a vydělávat si hudbou. Vyhlídky nebyly jisté, ale podařilo se.

Mě právě zajímalo, jestli jste studovali obor s hudebním zaměřením.

Ne, to vůbec. Mně se třeba od třinácti zalíbilo povolání dj, tak jsme si začali shánět mašinky a učili se sami. Nikdy jsme neměli žádnou profesionální průpravu.

Jak tedy vypadaly vaše začátky? Kdo vás v tu dobu inspiroval?

Asi jako u každého. Seženeš si desky a pokoušíš se hrát. Pak z toho někdy vyplyne i ta touha něco tvořit sám. My hodně poslouchali kapely jako Prodigy, Joy Division. A londýnský zvuk především. Zezačátku to byl hlavně taneční rave, pak přišel Shy FX, Grooverider,  Adam F… Celé to období  oldschool junglu pro nás bylo hodně zásadní. Chytilo a už nepustilo. Z drumandbassu můžu pak ještě jmenovat třeba Bad Company, Ed Rush s Opticalem, lidi okolo Andyho C a jeho Ram Records. Z jiných stylů třeba Timbaland nebo Calvin Harris.

Ti Joy Division se tam hodně vymykají, ale nedivím se tomu, když jste z Manchesteru. Vaše umělecká jména pocházejí z doby, kdy jste se ještě zabývali graffiti. Sledujete současnou scénu?

Jo. Naše věci jsou snad ještě na pár zdech. Máme toho i dost zdokumentováno. Graffiti budeme mít asi navždy rádi. To období bylo úžasný. Když je někde něco dobře namalovaný, tak se na to rádi podíváme. Zájem je pořád. Ale sami jsme už jinde. Není to pro nás to, čím bychom se chtěli zabývat pro život. Od toho tu máme hudbu. Ale streetart celkově je hodně v pohodě. Zvlášť tady u nás na něco narazíš na každém rohu a je to často dost zajímavý.

A byli byste schopní ještě něco namalovat?

Jasně, to se nezapomíná. Na papír vždycky. Když jsme byli mladší, pořád jsme si něco kreslili. Ještě stále máme schované některé věci, které jsme udělali. Ale už na to samozřejmě není moc času.

Co třeba design obalu vlastní desky, nepřemýšleli jste o tom?

Tak trochu. Rozhodně do toho mluvíme. Máme svoje vize a na obal bychom nedali nic, co by se nám nelíbilo. Je to součást celku, celého uměleckého díla.

Dobře, tak k hudbě. Poprvé jste o sobě dali vědět v roce 2003, kdy vám vyšla skladba Like This na labelu Vehicle či Wise Up vydaná u Zinca, následovaly další a další singly. Všechno to obsahovalo zlomený beat. Pak roku 2008 najednou přišla skladba Eastern Jam, která se objevila i na vašem debutovém albu More Than A Lot. Dalo by se to nazvat vaším prvním výrazným příklonem k jinému žánru?

Wise Up byl náš úplně první vydaný track na labelu Bingo, což by se dalo nazvat drumandbassem. V tu dobu se ale klubala i dubstepová scéna a nás to v Británii dost ovlivňovalo. Je to slyšet i na zmíněném Like This, což má tak 135 bpm a je v tom hodně slyšet raný dubstep. Každopádně milujeme drumandbass někdy od roku 1993 nebo 1994, kdy jsme se pořádně dostali k hudbě a z toho jsme vycházeli především. Snažili jsme se ale experimentovat, takže někdy jsme přidali například trošku ragga někdy zas něco jiného. Samozřejmě jsme zkoušeli tvořit i v jiných stylech. Je to o vývoji, o nových zkušenostech a technologiích.

Proč tedy Eastern Jam a inspirace východem? Máte k tomu nějaký vztah?

Já mám právě strašně moc přátel z východu, z Asie. Spousta mých kamarádů jsou muslimové, hinduisté a podobně. Ale není to jen z tohoto důvodu. Od jednoho kamaráda jsem jednou dostal soundtrack k filmu Devdas, což je velmi velmi známý bollywoodský film. Když jsem si ten soundtrack poslechl, řekl jsem si: „Wow, s tímhle musím něco udělat!“ Takže za to vděčíme hlavně těm kamarádům.

To musíme připomenout i Snoop Doggovu verzi. Jak k tomu došlo?

Snoop Dogg Millionaire. Jo, to je vtipný. Byly asi tři hodiny ráno a nějak jsem nemohl usnout, tak jsem brouzdal po internetu a kouknul jsem se na Myspace, což je dneska už asi mrtvá záležitost. Nutno podotknout, že jsem na Myspace nikdy moc nechodil. A najednou koukám, že je tam zpráva od Snoop Dogga: „Hej kámo, líbí se mi váš track. Chtěl bych k němu přihodit nějaký slova.“ Nevěřil jsem tomu, tak jsem pak asi hodinu zkoumal, jestli je to vážně on, což se nakonec potvrdilo. Následujícího rána mi okamžitě volal jeho manažer, abychom se nějak dohodli. Musím říct, že to byl zásadní okamžik a to vše se odehrálo vážně asi v pouhých dvou dnech. Bohužel to probíhalo tak, že nám poslali nahrávku a my se s tím museli poprat sami, takže nedošlo k tomu, že bychom společně pracovali ve studiu. Ale u lidí, jako je Snoop Dogg, musíš brát, co je ti nabízeno. Byla to obrovská příležitost, díky které se dostalo naše jméno do širšího povědomí.

Tedy i díky tomu si vás pak vybrala Rihanna, abyste produkovali pár tracků pro její album „Rated R“? Jak se s ní vůbec spolupracuje?

S Rihannou jsme stále v kontaktu. Byla to úžasná zkušenost pracovat s hvězdou světového formátu. Člověk by čekal, že bude chtít něco tradičního, místo toho po nás chtěla pořádně hustej zvuk. Udělali jsme tři tracky: Madhouse, Gangster 4 Life a Wait Your Turn. Je to fakt skvělá holka. Roztomilá, hodně vtipná, sexy… Zároveň ale stojí nohama na zemi a je velmi pokorná. Byli jsme spolu téměř každý den buď ve studiu, nebo třeba někde venku na drinku. Seznámil se tak s námi například Jay-Z, se kterým proběhne nějaká ta spolupráce… A vůbec to bylo skvělý.

Jaktože vám tedy nezpívá na novém albu?

Protože jsme to album chtěli koncipovat jako čistě britskou záležitost. Předvést nové talenty ze Spojeného království jako jsou třeba Clare Maguire, Mali, Deliah a další.

Co vůbec říkáte na ten trend velkých hvězd popové scény, které najednou začínají využívat dubstep ve své jinak zcela odlišné tvorbě? Nedávno jsem sledovala jistý hudební kanál a tam se Britney Spears svíjela na podlaze právě do takových zvuků, což bylo dost hrozný.

Co se tohoto songu týče, tak obsahuje asi sedmnáct vteřin něčeho jako dubstep, jinak to pro mě zní jako trance nebo něco podobného. Celkově mi to ale nevadí. Dubstep je pořád underground ovšem se silnou komunitou posluchačů a je přirozené, že si toho ostatní všímají. Tohle se dělo i v drumandbassu na začátku devadesátých let. Někteří lidé mluví o přeměně v mainstream, ale nemyslím si, že by to tak někdy mohlo skutečně být. Pořád tu bude ten čistý underground a pak nějaké popové věci dubstepem ovlivněné. Stejně jako drumandbass je hodně populární, ale nikdy se z něj opravdový mainstream nestane. Tak to podle mě bude i tady.

Už jsem zmínila debutové album More Than A Lot z roku 2008. Před nedávnem vyšlo vaše druhé album No More Idols. Kam jste se posunuli?

Ten rozdíl je dost značný. První album obsahovalo hlavně skladby určené pro djing v klubech, aby to pěkně sedlo do setu. Teď hrajeme úplně jinak. Stala se z nás kapela, děláme show. Tudíž se to odráží i ve skladbách našeho nového alba. Musí to fungovat i na podiu s živými nástroji a zpěváky před obrovským publikem například na nějakém festivalu. (odmlčí se) Myslím, že jsme teď lepší. Hodně jsme zapracovali na produkci, zvedli svoji úroveň. Je to určitě navázání na předešlé album, ale myslím, že více vyzrálé. Samozřejmě jsme se trochu báli, jak nás lidi opět přijmou. Říkám tomu „syndrom druhého alba“. Každý pořád mele o tom, jak se nemůže dočkat nového alba a to pak na tebe trochu tlačí. U prvního jsme o něčem takovém vůbec nemuseli přemýšlet. Teď máme více skladeb, více hostujících vokalistů, stylově je to takový crossover.

Setkáváte se třeba s kritikou, že jste najednou mainstream?

My se ani nechtěli stávat mainstreamem. Nebylo to z nějakého rozhodnutí. Prostě jsme udělali pár věcí, které sklidily ohlas, tak proč v tom nepokračovat. Upřímně mi je jedno, jestli někdo nadává na to, že jsme najednou moc pop. Důležité je, aby to lidi poslouchali a líbilo se jim to. Přednostní je názor na kvalitu. Když ti někdo řekne, že děláš sračky, tak tě to může někam posunout. Stejně tak jako pak potěší, když ti to někdo pochválí, ale pak bacha, aby se z tebe taky nestal nafoukanej kretén.

Co pro vás znamená samotný název alba No More Idols?

Dost věcí. Je to o tom, aby lidé měli své vlastní vize. Pro mě osobně to znamená mnohé. V posledních dvou letech se na nás valily neuvěřitelný objemy fakt špatný hudby. Něco se najednou stane trendem, všichni to poslouchají, všichni to žerou, ale během chvíle se na to zapomene a jede se dál. Proto se na našem posledním albu snažíme ukázat nové talenty, jako je třeba Plan B, kteří mají hudebně co nabídnout a nejsou jen nějakým uměle vytvořeným produktem hudebního průmyslu, který po chvíli přestane všechny bavit.

To chápu. Tys měl někdy nějaké idoly? Třeba v dětství.

Ježiši. No jasně. Když jsem byl hodně malý, tak to byl rozhodně Pelé. Asi jako každýho kluka v Británii mě zajímal fotbal a tohle byla taková hvězda nás všech. Co se hudby týče, už jsem mluvil o Joy Division s Ianem Curtisem v čele, pak třeba Marvin Gaye, Eddie Vedder. A samozřejmě nemůžu opomenout Andyho C, kterého jsme vždycky obdivovali pro jeho techniku a smysl pro set. Chodili jsme se na něj dívat, okoukávat jeho triky…

Jak jsi řekl, nové album obsahuje hodně spoluprácí s nejrůznějšími hudebníky. Překvapili mě White Lies, kteří nedávno v Praze hráli tam, kde budete i vy. Takový Plan B už je ale jakousi stálou součástí Chase & Status. Jak jste se potkali?

Rozhodně k nám patří. To bylo někdy v roce 2006. Líbila se mu naše tvorba, tak nás oslovil, abychom udělali remix jeho skladby No Good. Výsledek se mu zamlouval a tak jsme se dohodli, že to zkusíme dohromady ve studiu. Tak vznikly některé naše skladby jako třeba Pieces a dál takhle spolupracujeme vlastně už těch pět let.

Dost se mu teď daří. Mimo hudební kariéry si zahrál i ve filmu Harry Brown po boku Michaela Caina. Vy jste k tomuto filmu napsali skladbu End Credits. Troufli byste si na celý soundtrack?

Ve skutečnosti jsme už pracovali na filmu, který se jmenuje Ill Manors a Plan B ho režíruje, takže s tím už zkušenost máme. Vtipná věc se stala právě u filmu Harry Brown, když jsme dokončili zmíněný track End Credits a následně nám zavolal někdo z produkce filmu, že právě něco natáčejí, hraje tam Plan B a potřebovali by skladbu k závěrečným titulkům (v angličtině „end credits“ – pozn. autora). Tak jsme se smáli, že jsme zrovna dokončili skladbu, která se tak jmenuje a zpívá v ní Plan B. Hodně velká náhoda. (smích)

Wow. To je až neuvěřitelné. Když zabrousím víc do světa filmových odborníků, tak spousta lidí říká, že film Harry Brown je odkazem na Grand Torino Clinta Eastwooda. Mám asociaci s replikou jeho postavy též jména Harry: „Správný muž zná své limity.“ Kde jsou vaše limity v hudbě?

To je strašně těžké. Hudba snad nemůže mít nějaké limity. Vždycky je tu nějaká cesta jak udělat něco jinak. Je to o překonávání překážek. Jak nápady, tak nástroje se neustále rozvíjejí. Snad mám pravdu.

Když zůstanu ještě u kinematografie… Koukáš na filmy nebo všechen čas zabere hudba?

Jo jasně. Nejsem nějaký náruživý fanda a hudba toho času žere fakt hodně, ale občas si něco pustím, když chci relaxovat.

Pár vašich skladeb doprovází i zajímavé videoklipy. Třeba Blind Faith s Liamem Baileym vypadá dost zábavně a hlavně autenticky.

Měli jsme spousty nápadů, které jsme nechali plavat, protože to bylo pořád to obvyklé „rozjetá párty, blikající světla“ a nějak jsme nevěděli jak to uchopit. Až Daniel Woolfe řekl, že to chce zasadit do raných devadesátek, téměř žádný rozpočet a bylo jasno. Ten videoklip je jeden velkej flashback, strašně moc vzpomínek.

Pak například Pieces, který musel mít i cenzurovanou verzi. Je to podle skutečnosti?

Ne tak docela. Ten videoklip je fakt přehnanej. Každopádně Plan B píše písně, aby vyprávěl příběhy. Podle toho je i video.

To je uklidňující. Teď jedete tour. Co musíte mít vždycky s sebou?

Vždycky musím mít svůj iPhone. Koukám na něm na televizi, na filmy, poslouchám z něj hudbu. Samozřejmě laptop, abychom mohli stále pracovat na hudbě. To jsou tedy takové dva základní pilíře pro přežití. Pak by tady byly věci jako teplákovka, pantofle a je to v pohodě. (smích)

(Do rozhovoru vstupuje manažer a prosí o poslední otázku.)

Co tedy můžeme očekávat od vašeho vystoupení?

Liveshow je prostě vzrušující. Pulzuje tam strašně moc energie. Připravte se na světelnou show, skvělé vizuály. Je to úplně něco jiného než dj set. Moc se na to těšíme, a jestli přijdete, tak doufám, že si to hodně užijete!

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s